Začátek roku bývá časem ročních statistik a bilancování, přesto mne nedávno překvapila otázka: “Kolik vám tak ročně zemře lidí?” Kolegyně z hospicu tak trochu ironicky řekne: „Všichni“. Vím přesně, jak to myslí. Stejně jako já nemá ráda statistiky, kde je člověk jen číslo, takže jedním slovem naznačí, že jednu věc máme jistou úplně všichni, včetně tazatele.
„Vy máte tedy příšernou práci.“ Naopak! Svou práci mám ráda, přivádí mě do prostředí, kde je láska. Kdo jiný než upřímně milující člověk, by na sebe vzal takový velký úkol, jakým je pečovat o umírajícího doma? Vídám rodiny i jednotlivce, kteří do nemocnice doprovodili naprosto soběstačného blízkého, a domů se vrátil trpící, ležící člověk. Často bez potřebných informací a kontaktů pak spolu čelí největší výzvě svého života. Nesmírně si vážím každého, kdo se navzdory doporučením z nemocnice, a mnohdy i svého okolí, rozhodne splnit nemocnému přání vrátit se domů.
Vidím devítiletou vnučku ležet v babiččině polohovací posteli, opatrně, aby neshodila injektomat, jí přikrývá rameno a něco šeptá do ucha. Vidím přesné tabulky strojního inženýra, jenž přehledně zaznamenává každý detail manželčina života.
Dceru, která se mezi návštěvami na JIPu, kde je hospitalizovaná její mladší sestra, stará doma o jejich umírajícího nevlastního otce. Vidím přípravy svatby, kde všichni vědí… Líbánek se nevěsta již nedožije. Vidím, jak se každý měsíc chlapi v dílně skládají na kolegu, který si vzal neplacené volno, aby mohl doma pečovat o svou maminku. Vidím, že každý den je dar. V hospicu totiž nejde o smrt, ale o život až do konce.
Chtěla bych poděkovat všem, kteří čtou tento článek ne jako zprávu o umírání, ale jako hold všem pečujícím, kteří nám ukazují svět jako dobrý a plný lásky. Také bych chtěla poděkovat paní, která každoročně plete ponožky pro hospic – na prodej do charitního vánočního stánku, pánovi, který si koupil párek v rohlíku za pětistovku, novoborskému policistovi, který mi za stěrač vsunul pokutu za špatné parkování a zase ji vyhodil, když si přečetl nápis na autě, děkuji všem, kteří díkybohu vidí.
Eva Konečná
– sestra