Když jsem před více než 20 lety s profesionálními historiky spoluvytvářel velkou knihu o vašem městě, nedovolil nám tehdejší stupeň poznání detailně se zabývat trasou, kudy ve středověku přicházeli lidé do České Kamenice. Následující řádky Vám odhalí zajímavé souvislosti. Čeká nás cesta do města!
O nejstarší historii města bylo napsáno snad už vše, listinné prameny byly dokonale „vytěženy“. Nikdo ale neřešil možné trasy cest v okolí ještě před samotným vznikem města. Téma raně středověké cesty vedoucí z Litoměřic do tehdy české Žebnice, dnes Sebnitz v Německu, je přitom tak zajímavé a inspirativní!
Cesta existovala snad už ve 12. století a obecně se historici shodují na některých místech, kudy procházela. Dosud však nikdo neporovnal dostupné historické mapy s torzy starých úvozů v dnešní krajině. A protože tato cesta procházela nepochybně i Českou Kamenicí, sepisuji – pro českokamenické čtenáře – úplně poprvé ucelený článek o všem, co jsem zjistil v mapách, našel v terénu a poskládal do finálního příběhu.
Trasa Úštěk – Stvolínky
Z Litoměřic ležících ve staré sídelní komoře vedla trhová cesta na Úštěk. Počátky existence dnešního města Úštěku nejsou přesně známé, ale historici tvrdí, že mu předcházela tržní osada na cestě „z Litoměřic do České Lípy“. Z osídleného ostrohu cesta zamířila do kravařsko-stvolínecké kotliny. Domnívám se, že vedla po dobře průchozí vrstevnici, přes dnešní Svobodnou ves a Lukov došla do Konojed. Dobře a bez námahy obešla dominující Dubí horu.
Konojedy jsou velmi prastaré, prvně se zmiňují již roku 1058 v Zakládací listině litoměřické kapituly. Je tedy jisté, že nějaká cesta od Labe sem vést musela odpradávna. Z Konojed je to už jen kousek do Kravař. Za konojedským hřbitovem se dnešní úzká asfaltka svažuje do úzkého údolí. Vlevo na malém návrší se nachází dnešní pila, tzv. Samota. A to by mohl být poslední zbytek dosud neidentifikovatelné vsi Týnec, která tu sice existovala už ve 13. století, ale pak zanikla. Dle historických map víme, že byla opět obnovena snad v 17. či 18. století, ale z nějakých důvodů (nedostatek vody?) zmizela později navždy.
Tento Týnec byl roku 1226 zmíněn jako součást cesty pokračující dále „do Stvolínek, poté do Stráže a pak až k Ploučnici“. Krkolomný popis v latinské listině, který odkazuje dokonce k roku 1176, dnes neumíme dokonale přeložit. Z hypotetického Týnce došla cesta do Kravař. Myslím si, v souladu s Karlem Kučou, že cesta musela projít vrchní částí dnešního kravařského náměstí.
Stvolínky – Stružnice
Z dnešních Kravař cesta dále pokračovala nad údolní nivou Bobřího potoka. Došla do míst, kde je dnes kaple sv. Justina. Tvrdí se, že právě zde stávaly původní Stvolínky. Celou tuto trasu velmi dobře zachytila ještě mapa 2. vojenského mapování (www.oldsmaps.geolab.cz). Stvolínky se prvně zmiňují roku 1197, kdy je (společně se vsí Jezvé u Ploučnice) vlastnil velmož Hroznata. Významný muž z Litoměřic, který zde sídlil ve svém dřevěném dvorci. Strukturu možného vývoje Stvolínek velmi dobře popsal Karel Kuča v 7. díle Měst a městeček. Navážeme-li na něj, můžeme směle vykročit dále, opět v souladu s listinou z roku 1226. Projdeme dnešním náměstí směrem do kopců – vzhůru ke Kolnému. I tuto trasu nalezneme ještě na 2. vojenském mapování. Dolní část cesty, hned kousek za Stvolínkami, je lemována kvalitními pískovcovými kameny zarůstajícími dávno v krajině. Ne, nemohla to být pouhá cesta na pole či do lesa. V lesích se dochoval systém úvozů, tak typický pro stoupání v nezpevněném terénu. Jedná se o nejobtížnější část cesty, kdy musela překonat nějakých 100 metrů převýšení. Těsně pod Kolným se v pískovcovém podloží dokonce skrývá naprostý unikát: jednostopá kolej pro trakař! Prozatím je to druhá objevená, ta první existuje v Dražejově u Dubé.
Jsme na planině pod Kolným. Máme dokonalý výhled do celé krajiny. Nevíme, zda tomu tak bylo i dříve, prameny tvrdí, že celý pohraniční hvozd byl neprostupný a lesnatý. Cesta se stáčela těsně podél dnešního kaňonu s vodopády, dochovaly se tam svahy zpevněné na sucho kladenými kameny a tvořící archaické, v terénu sotva znatelné, opěrné zídky.
Nyní cesta musela obejít celý Kozelský hřeben, který se vypíná do výšky téměř 600 metrů. Vyrážíme po vrstevnici, pohodlně a v ekonomickém módu mezi domy Kolného směrem na Kozly. Místy lze opět nalézt polorozpadlé suché zídky či zajímavý zbytek souvislé horní řady kamenů, které vyčnívají na louce za Kolném. Možná v místě částečně zasypaného úvozu. Dochovaný úvoz směřující přímo ke Kozlům je dnes totálně zarostlý a neprůchozí, identifikujeme jej napravo od dnešní silnice. I tímto úvozem se mohl roku 1249 přesouvat král Václav I, neb 7. června byl v Budyšíne a „hned poté“ už organizoval vojsko v Litoměřicích.
Jsme v Kozlech. Nadále bez zbytečných sil obcházíme vrchol Kozlu po vrstevnici v trase současné úzké silnice, žádná dlouhá stoupání či klesání. Plynule a v souladu s listinou z roku 1226 tak míříme do údolí Ploučnice.
Zhruba v půli cesty mezi Kozly a Bořetínem, když odbočíme z dnešní cesty vpravo k lesu, dojdeme do zajímavého místa. Zde mohla být původní odbočka na Českou Lípu. Mohla vzniknout až v pozdější době, tím došlo ke zkrácení cesty přes dnešní Dubici. Nemuselo se jezdit či chodit až do údolí Ploučnice, kde byla „křižovatka“ se stezkou podél řeky. Ta vedla podél pravého břehu a cílila do míst dnešního českolipského náměstí. A přesně tak to píší Gabriel/Panáček: „….pro západně ležící cestu to znamenalo odbočit někde v prostoru úpatí Kozlu a snad přes Dubici a Vísku dojít k hrnčířskému předměstí“.
Česká Lípa se tak už ve 14. století stala křižovatkou min. 3 cest. Od západu (Litoměřic a Děčína), od východu (Mimoň, Jablonné) a od jihu (Mělníka).
Blížíme se k Bořetínu. Vypadá to, že dnešní úzká asfaltová cesta od Kozlů je původní úvoz, zavezený ale jen částečně. Vlevo je zbytek úvozu, pravou část vyplňuje dnešní silnice. A protože má uprostřed „potrhaný asfalt“, může to znamenat, že se „sune“ do původní trasy. Má domněnka.
Osada Stráž, zmiňovaná v listině z r. 1226 jako poslední obydlené místo před vstupem k řece Ploučnici, je velkou záhadou. Zanikla ještě před třicetiletou válkou a určitě to nebyla dnešní Stráž nad Stružnicí. Celou problematiku detailně popsal J. Panáček ve sborníku Bezděz 32/2023. Výslednou dedukcí je pravděpodobnost, že původní Stráž ležela někde v okolí Ploučnice a možná i na obou březích – a zjednodušeně řečeno – pod dnešní Stráží více směrem k řece. Mapy stabilního katastru tam v lese ukazují nestandardní obdélníkové parcely, snad zaniklá místa posledních usedlostí. To by ovšem poslední část věty z roku 1226 „jakož i k potoku k Ploučnice“ nedávala smysl. Ale budiž, můžeme si myslet, že písař oné listiny nemohl detailně znát místní poměry.
Zaniklým úvozem, viditelným ještě na mapě 1. Josefského mapování (cca 1780), pak cesta přešla bezejmennou vodoteč, která mohla pojmenovat ves Stružnici (jméno Stružnice vzniklo příponou -ice z adjektiva stružná, tedy ves ležící podle strouhy neboli potoka). Dnešní silnici z České Lípy na Děčín by protnula někde před Obecním úřadem, kde stával do roku 1975 novodobý kostel (na místě staršího křesťanského místa?). Prošla by okolo staré stružnické školy (dnes roubenka čp. 93) a zamířila k brodu přes Ploučnici. Dnes je tam moderní můstek.
V roce 1990 napsali F. Gabriel a J. Panáček, že trasa přetínala Ploučnici „asi někde v prostoru dnešní Stružnice nebo západněji.“ Přikláním se k první variantě, neboť dle historických a terénních souvislostí je velmi reálná. V okolí Stružnice se Ploučnice více rozevírá, je tu vhodný prostor pro vodní tvrz. Pravděpodobně v sedmdesátých letech 13. století tu založil Záviš Ze Stružnice své sídlo v krajině, kterou získal jeho otec Častolov. Proces osídlování většinou liduprázdné krajiny v nejsevernějších oblastech českého království tehdy zajišťovali příslušníci rozrodu Ronovců.
Jistě to bylo strategické rozhodnutí: díky starodávné stezce podél Ploučnice byl nově založený hrad Lipá „na dosah příbuzných“ a zároveň se v těchto místech křížila s důležitou cestou od Litoměřic. Navíc ještě, u přechodu za řekou, stával další významný objekt, jeho zaniklé strážnické čp. 1 dokazuje jasný význam místa.
Detaily o Závišovi ze Stružnice opět sepsal J. Panáček (Bezděz 31/2022), a protože nezapomněl na další rozrod jeho potomstva, nastínil tím i možné pokračování této cesty. Potomky Záviše ze Stružnice byli páni z Klinštejna. Hrad založili „za kopcem“, na okraji Horní Libchavy. Dohlížel jistě i na část cesty ze Stružnice přes Horní Libchavu a dále. Vznik hradu Klinštejna s Českou Lípou a dnešní silnicí od okresního města tedy vůbec nesouvisí.
Stružnice – Horní Libchava
Zajímavě píše historik Šimák k roku 1241: „Na Ploučnici se cesta od Litoměřic propojila i s českou stezkou, která sem přicházela od Žebnice i z Budyšína“. Neuvádí však žádné další detaily, kudy vedla a v jakých souvislostech. Nicméně máme další potvrzení, že (stružnický) přechod řeky byl důležitý bod.
Pokračujeme dál do Horní Libchavy. Míjíme v dnešní cestě strom památné lípy nad Stružnicí a pozvolna dojdeme do údolí potoka Libchavy. Ještě než však sejdeme k vodnímu korytu, vpravo je i dnes odbočka. Vedla kdysi – domnívám se – k hradu Klinštejnu. A existovala pravděpodobně dříve, než vznikla dnešní Horní Libchava s typickou lánovou strukturou a hlavní komunikací podél potoka.
Tuto „odbočku“ Karel Kuča považuje za součást „vřetenové návsi“ a řadí ji ke kolonizačnímu procesu. Myslím si však, že s kolonizací nesouvisí, tudy už koncem 13. století jezdilo k hradu Klinštejnu. Hned před touto odbočkou, vpravo u dnešní asfaltky, zůstal možná zachován relikt původního úvozu.
Horní Libchava se původně jmenovala Chotohošť (tzn. Chotohostův dvorec). Kde mohl stát tento dvorec se logicky neví, ale je tu možná hypotéza: musel nejspíše ležet blízko této cesty a jistě i zdroje vody. U dnešní křižovatky od Stružnice existuje torzo sklepů a staveb, před ním je mariánský sloup z roku 1701. Ještě v roce 1953 (i v roce 1843) tu stával velký statek, který vybočuje ze standardní lánové struktury. Možná zde leží nejstarší část vsi a později – na malém návrší u významné cesty – vznikl kostel sv. Jakuba Většího. Cesta pokračovala dál „do kopců“. Dnešní situace je nepřehledná, nelze vyloučit, že cesta vedla i korytem potoka, pak obešla kostelní návrší a zamířila – a to už lze s jistotou potvrdit – směrem k dnešním Slunečné.
Blížíme se k nesmírně zajímavému místu, jehož objev mě utvrdil ve správnosti této trasy. Kousek za kostelem i rybníkem, směrem k dnešní cyklostezce, se náhle ocitnete v raném středověku. Skutečně. Dojdete do hlubokého úvozu, který nemohl vzniknout běžnou zemědělskou činností, má převýšení až 3 m a v dolní části úvozu se zachovala, snad zázrakem, zvláštní dlažbaz říčních valounů. Prokázat středověký původ je asi nemožné, ale tento typ zpevnění cesty je velmi prastarý, nejedná se ani o klasickou skládanou dlažbu z „kočičích hlav“ či z velkých „placáků“.
Horní Libchava – Slunečná – Kamenický Šenov
Další pokračování cesty velmi dobře naleznete jak na mapě stabilního katastru, tak i v 2. josefském mapování či na leteckých snímcích z minulosti. Část trasy (hned za dnešní cyklostezkou) sice zanikla zemědělskou činností, ale vstupem do borového lesa se opět napojíme na směr ke Slunečné. Stačí najít současnou modrou turistickou trasu. Ta ale, pozor, vede nad původními středověkými úvozy. A dokonce jich je více, což je důkaz opakovaného využití této trasy. Před vstupem do Slunečné opět mineme historickou památnou lípu. Na historických mapách je tato část cesty dokonce „dvojsměrná“ – další doklad o významu a frekvenci poutníků. Než dojdeme do spodní části obce, máme neskutečně krásný výhled do daleké krajiny. Opustíme modré turistické značení. Do údolí řeky Kamenice vede jen jediná cesta, ekonomicky i silově výhodná – v dnešní trase směrem do Kamenického Šenova. Stoupání okolo Hadí skály není extrémně náročné, bez velkého úsilí lze přejít celý hřeben s nadstandardní výškou Obervaldu 624 metrů.
Kamenický Šenov – Česká Kamenice
Scházíme dnes relativně nevýznamnou a úzkou silnicí do Kamenického Šenova. Mineme zaniklý hostinec Oberwald. Mnozí netuší, že významná cesta, vedoucí původně liduprázdnou krajinou, se později stala rozvojovou osou středověké vesnice. Z dálkové trasy se změnila na hlavní linii dlouhé lánové vsi, táhnoucí se od údolí pod kostelem až k dnešnímu smírčímu kříži. Je to skutečně smírčí kříž? Není to klasický „vítací“ kříž při vstupu do tehdejší vsi?
Když si odmyslíme dnešní císařské silnice, je celý koncept kolonizace Kamenického Šenova viditelný dodnes. Lány k obživě směřují od cesty do stran, uprostřed je zdroj života – Šenovský potok. Mimochodem, než dojdete k hraně dnešního náměstí (vzniklo až s rozvojem sklářství), napočítáme další dva kříže, kapličku a sochu sv. Jana Nepomuckého. Potvrzují nejspíše význam celé trasy ještě před průmyslovou revolucí. Pokračujeme dále ulicemi Havlíčkovou a Odboje, napravo se vypíná vršek s kostelem sv. Jana Křtitele, založený snad už ve 13. století. A logicky poblíž této cesty.
Blížíme se do místa, kde mohla vzniknout původní ves s názvem Sonow (první zmínka je ale až z roku 1352). Zde se spojují ulice Nádražní, Pobřežní a Kopeček. Intenzita historických památek se ještě vystupňuje: kříž s Kristem, socha Panny Marie a hlavně bývalý historický hostinec U Ryšánků, dříve Schloss Pillnitz. Dům, jehož funkce se datuje jistě do hlubokého středověku. Dnešní stavba možná ještě pamatuje dobu, kdy okolo putovaly „davy“. Jen kousek odtud je výklenková kaplička s památnou lípou velkolistou. Existence lípy a kapličky v těchto místech není náhodná. Právě zde se střetly dvě důležité cesty: naše „česká stezka“ z Litoměřic (či z Německa) s další regionální středověkou cestou z Benešova nad Ploučnicí. Kopírovala tok Bystré a postupně kolem ní vznikly v rámci kolonizace obojí Habartice, Markvartice, Kerhartice a naposledy i Mistrovice. Cesta je pak od kříže Pod Smrčníkem turisticky značena modrou. Do Kamenického Šenova přijdete Nádražní ulicí a skončíte právě u lípy s kapličkou.
Zde v místě křížení cest vznikl prastarý a slovanský Sonow. Kumuloval se obchod, lidé a události. Mohl tu také odpočívat středověký poutník s nezbytnou modlitbou. Racionální důvod pro vznik malé osady s trvalým pobytem a službami. Budoucí kostel už jen vyplynul z místní situace.
Mimochodem, Benešov nad Ploučnicí je zcela jistě jmenován při první zmínce o hradu Ostrém, který střežil již několikrát zmiňovanou prastarou stezku podél Ploučnice. Hypotézy o tom, že se zmínka týkala daleké Česká Kamenice, jsou z hlediska prostoru a souvislostí nereálné.
Do České Kamenice je to už blízko. Pokračujeme podél Šenovského potoka zhruba v trase dnešní Pobřežní a Smetanovy ulice. Minete nezbytný křížek. Putovat tudy v 16. století, minuli byste starý mlýn, snad další doklad o významu této trasy. Dnes už nestojí ani mlýn, ani kaple. Postupně dojdeme až k dnešní hlavní silnici do České Kamenice. Ta vznikla ale až jako císařská někdy kolem roku 1826.
Kam tedy pokračovala tato prastará cesta? Nikdo se nad tím nikdy nezamýšlel, nikdo to neřešil, neexistuje žádná odborná studie o původním příchodu do města. Odpověď je přitom velmi jednoduchá!
Konečně v Kamenici
Na letecké mapě z roku 1938 velmi dobře uvidíme, že cesta „logicky“ pokračovala dále v přímém směru, tedy přes silnici. Na loukách už jen stěží zahlédneme mírnou terénní vlnu, že právě tudy pokračoval středověký úvoz až do České Kamenice. Při detailním pohledu na letecký snímek by mohl kritik namítnout, že cest se tam nalézá spousty, že to jsou vše jen „obyčejné příjezdy na původní lány“ a žádná důležitá cesta to nikdy nebyla. Pomůžeme si moderní pomůckou – LIDAREM pro digitální mapování terénu (http://www.arcgis.com), a máme jasný důkaz – dodnes dobře viditelný původní úvoz! V této trase vede do malého lesíka, kde nalezneme „historický vstup“ do katastru města. Nevíme ale, jak toto místo vypadalo kdysi. Zda dnešní „ostré“ zatáčky, tolik odporující zásadám dálkových tras, jsou skutečným pozůstatkem z raného středověku či už novodobé ze zemědělské činnosti. V každém případě se současná lesní cesta, stáčející se nad zastávkou železniční stanice Horní Kamenice k usedlostem (náznak lze nalézt ještě v mapě Stabilního katastru z roku 1843) stala postupně dnešní Havlíčkovou ulicí. V její trase tak došel středověký poutník po levém břehu říčky Kamenice až do prostoru českokamenického náměstí, které možná na počátku 13. století ještě neexistovalo. Zde, ještě před brodem přes řeku Kamenici, mohl postupně vzniknout malý trh, místo pro odpočinek, možná i nějaký kříž či dřevěná kaple pro modlitbu. Společně se založením města pak vznikl kostel pro nové kolonisty.
Mohli bychom říci „archetyp dálkové trasy“. Vždyť právě prostorové souvislosti dokáží ozřejmit vznik mnoha měst a vesnic. Mohlo tomu být tak i v Kamenickém Šenově, Horní Libchavě, možná i ve Stružnici, Stvolínkách, Kravařích i Konojedech. Vždy v údolí, místě dobře chráněném před nepřízní počasí.
Obecně se tvrdí, že „Česká Kamenice vznikla v zalesněné krajině, kdy sem v polovině 13. století přišli němečtí osídlenci, kteří v místě křížení staré česko-lužické zemské stezky s říčkou Kamenicí, založili stejnojmennou protáhlou lánovou obec“. Pod toto bych se, s dnešními informacemi, s čistým svědomím podepsal.
Karel Kuča píše, že město vzniklo na křižovatce cest, jak podél říčky Kamenice, tak od Prahy. Je otázkou, zda v trase dnešní silnice přes Huníkov vedla i dávná cesta od údolí Ploučnice. Možná, že nebyla středověká a neovlivnila tak vznik samotné České Kamenice. Když se koncem 15. století město Česká Kamenice vrátilo k prosperitě a jediným majitelem Děčína, Benešova, Kamenice a Žandova se stal mocný Zikmund z Vartenberka, bylo nutné propojit celé panství sítí cest. Možná to byl důvod k porušení lánové struktury Kerhartic a vznikla cesta, která je zakreslena na 1. josefském mapování z let 1776 – 1780. Na ní pak navázala „dokonalá“ císařská silnice mezi Žandovem a Českou Kamenicí, v jejíž trase se jezdí dodnes. Pokud však existovala nějaká dálková trasa ještě před vznikem Kerhatic (někdy na počátku 14. století?), pak vzniklé lány, směřující klasicky od údolí k úpatí Bažantnice, musely respektovat tuto trasu. I to je možné.
Trasa české stezky pokračovala z České Kamenice až do Vysoké Lípy. Brod přes Kamenici kousek za náměstím mohl sehrát v dějinách města dvě role. Jednu hlavní a jednu vedlejší.
Začněme tou vedlejší. První panské sídlo v České Kamenici si postavili Salhausenové, existuje dodnes a nachází se velmi blízko současného mostu přes řeku Kamenici. Domnívám se, že primární účel stavby mohl být mýtný, a malý zámek, který vznikl kolem roku 1520, zde obsadil ekonomicky důležité místo.
O tehdejší kvalitě cest si vůbec nedělejme iluze, vždyť právě Salhausenům prodal celé panství Mikuláš Trčka z Lípy „pro špatné cesty a mnoho Němců“. A ještě v polovině 19. století např. dnešní Liberec „modelovaly především úvozové nedlážděné cesty a koryta pro splaškovou vodu“, dočtete se při návštěvě libereckého podzemí.
A nyní ta hlavní role možného brodu přes řeku Kamenici. Autoři velmi erudované knihy „Staré cesty v krajině středních Čech“ píší, že se v určitých úsecích řeky udržuje kamenité dno, a to je vhodné místo pro překonání toku. „Povoz, jezdec na koni či pěší, který šťastně překonal na kameni říční proud.“, cituji pány Bolinu, Klimka a Cílka. Původní slovanský název města mohl vzniknout možná i díky místu, kde nejstarší cesta překročila řeku. Kamenici, jak jinak.
O pokračování cesty nikdo z historiků nepochybuje. Mířila na Srbskou Kamenici, dále na Jetřichovice až k Vysoké Lípě. Zdejší Českou silnici zná každý turista. Jedná se o poslední prokázanou část historické České stezky na našem území, vedla z Vysoké Lípy do bývalých Zadních Jetřichovic, hvozdem Jetřichovických stěn. Odtud pak pokračovala na dnes německém území do Žebnice, a dále až do Budyšína. „Po obchodní stezce mířily do Saska formanské vozy, vedla lesem a prokličkovala skalnaté pohraničí bez výstupů a spádů.“, sděluje znalkyně Natálie Bellisová.
V 80. letech se soudilo, že tzv. česká stezka, směřující z Německa, vůbec „nedošla“ do České Kamenice, ale že odbočila v Srbské Kamenici na Olešku, Dobrnou, Jedlku a přes řeku Ploučnici směrem dále. Domnívám se, že jednalo o „pouze“ o další cestu do děčínské historické kotliny.
Co zajímavého se mi ještě podařilo objevit?
- Existuje teorie tzv. strážných vrchů, které lemují důležité historické trasy a dnešní názvy v sobě odrážejí jejich prapůvodní úlohu. I podél této trasy lze identifikovat několik takových míst. V mapě jsou fialově označeny celkem 3 vrchy/kopce, které v sobě nesou historický název s důrazem na bdělost a bezpečí. Strážný vrch (601 m) je relativně vzdálen této cestě, nelze vyloučit dohled jak nad touto cestou, tak i historickou stezkou údolím Ploučnice. Druhý Strážný vrch (305 m) je nad prastarým centrem Horní Libchavy, tam, kde litoměřická trasa přecházela potok Libchavu. Zde bylo třeba ochránit brod, jinak kritické místo z důvodu bezpečnosti. Třetí místo je opět nad trasou, už na dohled České Kamenici. Jedná se o Stráž (451 m) v katastru Kamenického Šenova, přímo nad dnešní Smetanovou ulicí. V mapě navíc není zakreslen Strážní kámen a Strážiště (469 m) nad Jánskou a Srbskou Kamenicí. Domnívám, že existence těchto strážných vrchů potvrzuje tuto historickou trasu.
- Historickou trasu lemují prastaré lípy, to mě velmi zaujalo! Tuto souvislost jsem zjistil až dodatečně, obzvláště mi to pomohlo vyřešit celou situaci v Kamenickém Šenově. Lípa je sice národním symbolem až od roku 1848 (dominantním symbolem Germánů a Keltů byl dub), ale prý i staří Slované uctívali stromy a posvátné háje. A postupně se pod korunami význačných stromů začaly objevovat obrázky svatých, časem i kapličky a chrámy. Kultovní stromy stávaly na návsích, na kopcích, u rozcestí a studánek. Starý mohutný strom byl v krajině dobrým orientačním bodem. Chránil poutníky před vedrem i deštěm, poskytoval mu dobré místo pro odpočinek při náročném cestování, jistě též potřebný čas pro modlitbu. Bylo to nezbytné duchovní místo podél cesty, většinou se skvělým výhledem do krajiny! Pro krásu i bezpečí.
V současné mapě jsem žlutě označil 4 nezpochybnitelné historické lípy podél celé trasy. První je v Kozlech (obvod kmene je téměř 7 m), další nad Stružnicí (obvod je více než 5 m), třetí podobnou najdete kousek pod Slunečnou. Poslední roste v Kamenickém Šenově (obvod 4,5 m). Přesné stáří stromů přenechám dendrologům, zmíním však ještě jeden důležitý poznatek. Když změříte vzdálenost „od lípy k lípě“, je to vždy zhruba 1 až 1,5 hodiny chůze, tedy skutečně asi místo pro zasloužený odpočinek středověkého cestovatele s „bipedální lokomocí“. A ještě jedna zajímavost: zhruba stejné vzdálenosti jsou mezi původním vesnice (např. Úštěk-Konojedy je cca 5, 4 km či Kamenický Šenov-Česká Kamenice je cca 5,3 km). Místa, kam bylo potřeby vždy dojít. Důležitá místa, nezbytné zastávky.
Co dodat závěrem?
Prošli jsme středověkou cestu z Konojed do České Kamenice. Detailně a v možných souvislostech. Úplně poprvé někdo popsal celou trasu středověké cesty. Chtělo by se říci: „Kruh se uzavřel“. Neuzavřel. Jistě začne diskuse, hledání na místech, kde by se mohlo „leccos vytěžit“, zpochybňování i potvrzování naznačených teorií. Budu se těšit…
Ivan Bílek
– Žandov
Obrazová dokumentace
